Jak tomu bylo za 2. světové
V poslední době se jakoby roztrhl pytel s informacemi o tom, jak sovětští vojáci znásilňovali ženy a dívky na územích, které během 2. světové války „dobili“. Nejsem rusofil ani anglofil a ani se nechci sáhodlouze rozepisovat o tomto problému. Uvádím jen dvě připomínky k tomuto zajisté závažnému tématu. Ano, všeobecně se ví, jak se chovali sovětští vojáci na územích, ze kterých vyhnali fašisty. Když nic jiného, vzpomeňte si na Květu Fialovou, jednu z našich nejoblíbenějších hereček, která je toho stále živoucím důkazem. Na druhé straně se ale s přehledem zapomíná na to, že jen američtí vojáci znásilnili během 2. světové války přes 150 000 žen na území západní Evropy. Jako druhou připomínku k tomuto tématu uvádím vzpomínku jednoho z mých přátel, který mi řekl, že jeho maminka dodnes vzpomíná, jak ji ruský voják jako dítě zachránil ruce, které by ji uhořely. Měla je totiž plné amerických zápalných fosforových tyčinek. Vypadaly jako pastelky a byly krásně barevné, aby je děti sbíraly. V teplých ručičkách se pak vznítily a prohořely se tkání až na kost. O takových věcech se ale dnes mlčí…!?
Ať tak či onak, i tyto reminiscence mě jen utvrzují v názoru, že nejlepší válkou je ta válka, která nikdy nebyla a nebude vybojována. Během každé války se dějí zvěrstva, která by se i za válečného stavu dít neměla. Ale dějí se stejně, jako se dějí jakákoliv jiná zvěrstva v našem obyčejném životě.
A proto:
I když jednoho dne tak jako tak zhynem,
přesto: Carpe diem!
A chovejme se a jednejme přitom tak, aby válka existovala na této planetě již jen coby mlhavá připomínka toho, jak krátkozrace debilní jsme kdysi byli...
|
