Zpět na hlavní stránku
Přepnout na KOMIKS
Nabídka
- Hlavní stránka
Historie
MAGNERON
Politika
Portrét
Recenze
  - Chystané knihy
Sekyroviny
Umění
  - Bůh stále neodpovídá
  - E-knihy
  - Sexuální kečup
Věda
- Galerie
- Archiv
- Členská sekce

Nejčtenější
- Mlčení nic ne (258885)
- Registrované (225110)
- Jak si naši p (88131)
- Takhle koment (69108)
- Cenzura české (63067)
- Píseň o rumu (60234)
- Sci-fi: Vrazi (59433)
- Já Tarzan (58782)
- Jak Rostislav (56750)
- Černá kniha m (42354)

Anketa
Momentálně není žádná anketa...

Vytvořeno v
Publikační systém AZRAEL 2.0

Novinky e-mailem
Chcete dostávat info e-mail s novinkami? Pak vepište svůj e-mail do formuláře a novinky vám začnou chodit přímo do vaší schránky!

Pokud už e-maily nechcete dostávat, odhlaste se zde.


Partneři
Oficiální stránky Andrzeje Sapkowského v ČR

Specializovaný web o komiksu

komiks.cz

SCIFIWORLD

Internetové knihkupectví KRAKATIT

Utopený Archimédes - Kritika pavědy

Nakladatelství Netopejr

CREW

FantasyPlanet.cz

Sponzoři

ORIGAMI komiks reklama
   Článek: Železo 10
Vyšlo: 20.10.2014 | Rubrika: UměníE-knihy
Napsal: Dittmar Chmelař | Komentářů: 0 | Prohlížení: 2354

 
10. část SF románu Vojtěcha Mornsteina na pokračování.
 

ŽELEZO

Vojtěch Mornstein

21. dubna – úterý, pozdě večer

„Moc mu to zpočátku pod fousy nešlo, ale pak se s tím naším návrhem vyrovnal. Chtělo to asi dost velké sebezapření. Kuchta dnes chodil sem a tam po chodbě, brumlal si něco pod vousy, občas se zastavil a dělal promyku,“ prohlásil Bobánek, který toho měl tentokrát na srdci hodně.

„Jsem pořád nějaká rozehřátá… Cože? Promyku? To je přece takové to legrační zvíře, které panáčkuje,“ zasmála se Jindřiška a přetáhla si přes hlavu polštář. Zbytek jejího těla ukrytý nebyl a skýtal neobyčejně inspirující pohled pro každého biologicky způsobilého muže.

„Jo, promyka surikata, takové to legrační zvíře. To dá náš Kuchta vždycky před sebe takhle obě ruce, svěsí dlaně dolů a nepřítomně se rozhlíží. Z dálky to vypadá jako promyka na stráži, z blízka spíš jako něco uteklého z uzavřeného oddělení nějaké psychiatrické léčebny,“ dodal Bobánek a taky se zasmál.

Byl uvolněný a šťastný. Konečně se zase pomilovali. Hladově, jako kdyby jim šlo o život, snad pod vlivem atmosféry, která kolem nich panovala. Mgr. Bohumil Skrček, PhD, řečený Bobánek, se díky tomu dostal do velmi sdílné nálady. Dokonce na chvíli oželel i cigaretu. Stejně měl dojem, že v poslední době nějak víc po ránu kašle a že by s tím měl něco začít dělat.

„Potom měli tu tajnou besídku u Drobného. Bez Vydry,“ dodal.

„Jaké vydry?“ zahihňala se Jindřiška pod polštářem.

„Josefa Vydry, z Českého Monitoru. Naše profesorská parta ho zřejmě nějak zangažovala, i když se to snaží tajit, ale tentokrát s nimi nebyl.“

 „Aha, jde o toho toho novináře! Píše docela slušné články, ale já toho teď budu vědět víc než on, protože ty mi to všechno řekneš, že?“ zajásala předstíraně Jindřiška a poslepu položila Bobánkovi ruku tam, kde pro nejbližší okamžiky vlastně nemohla nic zajímavého očekávat. „A jak to přijde, že jste věděli, kde Kuchta je a kdo s ním není?“

Bobánek se pousmál a bleskurychle přesunul dotěrnou ruku na svoje koleno.

„To víme velice přesně od jeho sekretářky, která chodí do kosmetiky s naší sekretářkou. Když se vrátil později odpoledne do L5, začalo všechno lítat. Takový šrumec u nás nebyl snad za celou tu dobu, co tam jsem. Polovinu asistentů a doktorandů poslal Kuchtík do univerzitní knihovny na počítače, aby hledali všechno o bakteriofágovi, který žere ten původní Azotobacter, z kterého je odvozená ta jeho potvora a…“

„Moment. Je toho na mě moc najednou. Ten bakteriocosi je vlastně co za zvíře?“ přerušila svého milence Jindřiška a vykoukla z pod polštáře.

„Je to něco jako virus. Neleze ale na lidi, aby jim udělal chřipku, ale na bakterie. Rozmnoží se v nich, pokud to jsou ty správné, a tím je zničí. Tu a tam taky zůstane uvnitř té baktérie, tváří se, že k ní patří, že je přímo její součástí, a celkem nic se pak neděje. Jenže do ní s sebou může vzít nějaký přilepený gen. A to je právě ten vtip.“

„Jaký vtip, Bobánku. Dobře víš, že tomu pořád nerozumím. Jak ty geny lepíte?“ Jindřiška se nyní na posteli pohodlněji uvelebila s polštářem za zády. Bobánek se opět nemohl vyhnout pohledu na její souměrná ňadra. Nyní jej však zajímala čistě esteticky.

„My je nelepíme, lepí se samy od sebe, ale to je přece jasné. Zapojí se do nukleové kyseliny té bakterie, do jejího choromzomu. Sakra, nedívej se tak na mě. Někdy ti to nakreslím na papír. Vnesou prostě do bakterie gen. Podle toho genu vznikne enzym, který zničí její schopnost rozežírat železo.“

„A to je normální?“

„Co?“

„Že podle genu vznikne enzym.“

„Ježkovy voči, nedělej si ze mě srandu! Je to přesně tak, jak to má být.“

„To je báječný. Úplně geniální, protože jsi to vlastně vymyslel ty. Udělejte to a na nic nečekejte. Dneska se prý sesypala půlka tribuny na starém stadionu. Spadla hala v Likérce a zůstali pod ní nejméně dva mrtví. Poroučelo se i několik vnějších schodišť u palvlačáků. Přes několik menších mostů se nesmí jezdit. Viděla jsem vraky aut naskládané na trávníku v Zámeckém parku. Hasiči prý začínají dezinfekci vozit v cisternách a stříkají s tím na všechno, co jim přijde pod ruku. Pořád všichni něco natírají. Město smrdí rozpouštědly a barvami a lidem z toho začíná téct z nosu. Chtěli by zmizet, ale nemají skoro jak. Bojí se taky opustit byty, protože se už vyskytly případy rabování. Psali o tom v Hlasu Radoslavi. Všiml sis toho všeho vůbec?“

„Jo, všiml, trochu. V neděli jsme přece natírali taky. Jenže o tom bakteriofágovi se nic neví. Koho by taky zajímal bakteriofág nějaké půdní bakterie, že? Pro medicínu to nemá žádný význam, takže se to moc nezkoumá. Mají je kdesi k dispozici pro příbuzné druhy, ale pro ten náš původní ne. Budeme si ho muset vyrobit. Ne nějakou trošku, ale doslova tuny. Průmyslová výroba. Takže někdo šel do univerzitky a zbytek lidí, který zůstal na ústavu, dostal za úkol obvolávat chemické provozy a vyptávat se, jaké mají kde reaktory.“

„K čemu proboha potřebujete reaktor? V Radoslavi doufám ani žádný není, představ si, kdy třeba zrezivěl,“ vytřeštila oči Jindřiška. Bobánek na ni chvíli nechápavě hleděl, ale potom se mu rozbřesklo.

„Klídek. To je nádoba, ve které probíhá chemická reakce, ne jaderný reaktor. Potřebujeme prostě, aby to byl hermetický systém, s regulací teploty, z nerezu nebo plastu a tak dále. Bylo to něco jako předběžná špionáž. Zatím se jim nic konkrétního neříkalo, případně jsme si vymýšleli historky o nějakém patentu na novou dezinfekci. Já jsem taky něco obvolával, ale moc jsem toho nezjistil. V Biolaboru mi dokonce vynadali. Jako kdyby něco tušili, nebo prostě jen dělají tajnosti. Největší naděje se vkládají do Jandových závodů, což je Albertova zásluha. Doufám, že mu to Kuchta přičte k dobru, protože ho má obvykle za vola. Vyrábějí se tam nějaké organické kyseliny pro další zpracování na barviva, léky a všechno možné. Mají ale zkušenosti i s kvasnými procesy a to je dost podobné tomu, co potřebujeme my.“

Bobánek si poškrabal strniště na bradě a pak pokračoval tišším hlasem, jako kdyby se obával, že za zdí je někdo poslouchá.

„Mimochodem, dnes ráno nebyl Kuchta v práci. Mám dojem, že se do té fabriky odjel inkognito podívat, aby mohl děkanovi předložit nějaký konkrétní návrh, který s tím pak musí za rektorem a hlavně primátorem, protože jen ten může něco nařídit, kdyby ta firma nebyla ochotná sama spolupracovat.“

„K čemu teď potřebujete fabriku, když ještě nemáte to hlavní?“

„Chtějí ozařovat celé kádě těch našich bakterií a tím toho fága uvolnit. To je první a také nejobtížnější bod našeho programu. Je to takové sázení do loterie, ale místo jedné sázenky se jich podá hned hezkých pár miliard. Prostě ten fág vypadne z některé bakterie ven – pokud tam teda je. Kdyby nebyl, jsme… v análním otvoru.“

„Ale fuj! A až ho budete mít, řekněme? Na čem se ještě budeš podílet, ty můj malý… velký génie?“

„Pak už nebude celkem co řešit, Jindrulko. Dáme mu pořádně nažrat, lidově řečeno. Z kádě bakterií vznikne káď bakteriofágů, nejspíš se to odstředí, aby v tom nezůstaly žádné bakterie – to by totiž byly ty odolné. Vyčištěný fág se bude vyrábět v dalších a dalších várkách a letecky rozprašovat nad celým městem. Třeba v noci, až budou lidi doma a budou mít zavřená okna.“

„To bude ohromná legrace! Ale co když z toho něco dostanou, když se jim to dostane do plic, spousta jich má alergii na všechno možné. Někteří si ta okna nezavřou. A ještě ke všemu to bude radioaktivní,“ zaprotestovala Jindřiška a vrhla na Bobánka pohled plný pochybností. Celé jí to znělo jaksi podezřele.

„Kristovy nohy! Nebude to radioaktivní! Budou to jen potomci fágů vzniklých po ozáření. Snad to na lidi nebude působit vůbec nijak. Neměli by z toho dostat nic, ale nějaké jiné potíže s tím určitě budou. Alergie bych asi v naší situaci riskoval. Ostatně, takový pokus a v takovém rozsahu snad ještě nikdo nedělal.“

„Naštěstí. Bude to tedy na zápis do Guinessovy knihy rekordů? Nečil se, dělám si legraci. Já mám zprávy zase odjinud. V městském zastupitelstvu prý už vznikla politická frakce, která tvrdí, že se věci mají nechat tak, jak jsou. Že si s tím příroda nějak poradí sama. Takové ty chytré nazelenalé řečičky. Něco jako kůrovec a bývalý Boubín, svého času,“ skočila mu do řeči Jindřiška.

„Jo, o tom jsem cosi slyšel. Budou řečnit tak dlouho, dokud se pod nimi někde neproboří poklop od kanalizace,“ zabručel Bobánek.

„Evakuovala bych celé město, kdyby mělo k něčemu takovému dojít,“ pokračovala neodbytně mladá žena. Bylo jasné, že se dostala do ráže.

„Chápu, chápu,“ snažil se ji uklidnit Bobánek. „Ale kam chceš přestěhovat čtvrt milionu lidí? Snad děti, rizikové osoby; může samozřejmě odejít každý, kdo má kam odejít. Teoreticky by mohli odejít skoro všichni, to je pravda. Zůstali by ale na podpoře, protože pro taková kvanta lidí by se sotvakde našla práce. Každý se přece musí nějak živit.“

„Nepovídej, to jsem už někde slyšela. Možná by ta podpora zas nebyla taková hrůza, ve srovnání s jinými důsledky,“ řekla velmi ponurým hlasem Jindřiška a vzápětí se rozesmála.

Bobánek udělal naštvaný obličej a chvíli mlčel.

„Ale no tak!“ zašeptala Jindřiška a pohladila mu strniště na bradě, které ji ještě před chvílí tak úžasně šimralo. „To zvládnete levou zadní, já jsem jen chtěla naznačit, že vím, že se lidi musí něčím živit. Ještě nám funguje lednice a konzervy s masem jsou natřené ajatinem, jak pán poručil. Dostaneš zítra na večeři křepelčí vajíčka, aby ti pak všechno šlo ještě líp.“

 

8. Tažení Josefa Vydry

 

22. dubna – středa po obědě

Josef Vydra zabušil na dveře pokryté spoustou lístečků, které se zřejmě nikdo ani nesnažil odstranit. Na lístcích byly velice podivné vzkazy a výroky. Například: „Važme si mědi, volové!“ nebo „Konečně mám pocit, že se v téhle zemi děje něco zajímavého!“ a také „Vaše hříchy jsou sečteny, peklo se otvírá.“ Jeden text dokonce zněl „Adélko, ozvi se! Tvůj Méďa po Tobě touží.“ Nevšímal si toho. Radnice zrušila hodiny pro veřejnost a vchod do ní byl nekompromisně střežen dvojicí po zuby ozbrojených vojáků. Zbraně se blyštěly spoustou oleje s desinfekční přísadou. Většina úřadů se ovšem chovala podobně a to ztrpčovalo novinářům typu Josefa Vydry život. Nemohli nepozorovaně proklouznout dovnitř a překvapit nepřipravené úředníky. Všichni byli včas varováni, že se na ně hrne někdo od novin. Dost často pak někam zmizeli.

Konečně se přiloudal uniformovaný portýr, aby přes okénko prozkoumal Vydrovu novinářskou průkazku. Dnes se mu podařilo proniknout přes všechny bariéry a obstrukce. Primátor měl konečně čas na pár slov pro zpravodaje Českého Monitoru, víceméně uvězněného v Radoslavi. Teoreticky sice mohl jako novinář z města odejít a zase vrátit třeba desetkrát, ale lidé odcházející z města museli od pondělního rána procházet potupnou dezinfekční procedurou. Všechno železné muselo projít speciální očistou nebo to prostě muselo zůstat v Radoslavi. Hlídky policie posílené o vojáky obstoupily celé město a už se nedalo nepozorovaně zmizet ani někudy po polní cestě přes les. Možná v noci, protože ještě nebyl k dispozici dostatek infračervených kamer, ale o to se nehodlal pokoušet. Nebyl si ani jist, zda by se pak dokázal vrátit.

Portýr konečně pustil novináře dál. Josef Vydra stačil zaslechnout vyťukávání nějakého čísla, ještě než došel k hlavnímu schodišti. Výtah z bezpečnostních důvodů nejezdil. Zakonzervovali ho, tak jako v jiných veřejných budovách. Dveře byly olepené páskou, aby do výtahové šachty nemohlo nic proniknout ani ze vzduchu. Škrábal se tedy pěšky do třetího patra, kde se nacházela primátorova kancelář. V noci trochu sprchlo, takže bylo vlhko. Uvnitř bylo navíc poměrně teplo, takže se Vydra vystrojený do chladného větrného počasí začínal potit. Po zádech mu pod košilí stékaly kapky.

Primátorova sekretářka jej zachmuřeně přivítala. Prohlásila, že to je všechno hrůza, k tomu to nevyzpytatelné počasí a že s primátorem stejně nebude žádná řeč. Pak otevřela dveře do primátorovy pracovny a nechala jej vejít.

„Dobrý den, pane primátore. Vydra, Český Monitor.“

„Aha, Vydra, Monitor. Byli jsme domluvení, že?“ zahuhlal primátor a sotva přitom zvedl hlavu od svých papírů. V jedné ruce držel napůl snězený obložený rohlík. Na jeho stole vytrvale a marně vyzváněl telefon.

„Naučil jsem se to ignorovat, víte, pane Vydro. Na důležité věci mě upozorní sekretářka a pro ty ostatní zde nejsem. Necháváme to občas zvonit, aby to vypadalo jako důkaz mé nepřítomnosti. Většinou to dotyčný vzdá. Někde se posaďte. Vodu? Ve skříňce najdete čistou sklenici a támhle je automat. Račte si posloužit sám. Je mimořádný stav.“

Josef Vydra se krátce zasmál, a pak se poslušně obsloužil. Usadil se u malého konferenčního stolku a připravil se psychicky na kladení otázek. Tušil, že to nebude jednoduchá záležitost, že budou neustále vyrušováni.

„Snad bych vám položil…“

„Moment,“ přerušil jej primátor a zamával přitom obloženou houskou. „Zatím si poznamenejte nebo nahrajte, jestli vám to ještě funguje, že se v boji s infekcí řídíme podle jistých preferencí. Na prvním místě jsou energetika, telekomunikace a doprava. Jde o sloupy elektrických vedení, vysílače a hlavní dopravní stavby z železobetonu. Bez toho se neobejdeme, jinak by nastal totální chaos. Všechno je už natřené a vydezinfikované, pokud mě netahají za nos. Začali jsme svážet železný šrot do slévárny v Astonce. Mají tam siemens-martinskou pec, ve které se to roztaví a leguje. Vzniká tím nouzově zabezpečené železo, které je odolné proti infekci. Z Německa nám včera přišlo několik set tun chromu a kobaltu z jejich strategických rezerv. Podle všeho je to dar. Mají děsný strach, že se to k nim rozšíří. Na jejich místě byl si ty přísady pro legování pěkně nechal pro svou potřebu.

Pec v Astonce má sice jen malou kapacitu, ale zatím to stačí. Stejně by to od nás zatím nikdo nechtěl vzít na zpracování, i kdyby to v té dezinfekci plavalo. Ingoty budou skladovány libovolně dlouho a jednou se nějak využijí. Až se to zklidní. Nemůžeme nechat obyčejný železný šrot ležet pod širým nebem, protože by z něj pak byla úplná líheň těch potvor. Chtěl jste se na něco zeptat?“

„Já bych…,“ nadechl se Vydra, ale nebylo mu souzeno pokračovat.

„Ještě abych nezapomněl,“ rozhodl se pokračovat primátor ve své samomluvě a na kratičký okamžik zvedl sluchátko telefonu a okamžitě znovu položil. Zvonění ustalo. „Dnes u mě byla zajímavá návštěva z univerzity. Z biologické fakulty, kde to má všechno svůj počátek. Zdá se, že přišli na cosi, co by nám mohlo hodně pomoct se zastavením té infekce. Nemůžeme přece město do nekonečna topit v těch dezinfekčních sajrajtech a smradlavých barvách. A nejen naše město. Máme první hlášení z míst mimo uzavřenou zónu, z venkova.“

„Ale! To mi jaksi uniklo,“ vyhrkl Josef Vydra a začal si zuřivě dělat poznámky. S výjimkou spuštění pece v Astonce pro něj nic z ostatních primátorem zmiňovaných věcí nebylo překvapením, ale toto byla bomba. Primátor na něj roztržitě pohlédl a plynule pokračoval:

„Není divu že uniklo, na tyhle informace je cosi na způsob přechodného embarga. Ano, v jedné vesnici jim to pěkně vykvetlo na střeše trafostanice. Dvacet kilometrů na východ. To je dost zlé.

Takže k té návštěvě z biologické fakulty. Chtějí začít pěstovat tu bakterii ve velkém a přitom ji budou ozařovat. Mutace, vlastně ne, něco jiného od toho čekají. O tom raději nepiště, protože spousta lidí dostává alergickou vyrážku, když se někdo zmíní o nějakém záření v jejich okolí. Páni profesoři čekají, že se jim podaří vydolovat z těch bakterií něco, co je pak bude zabíjet. Detaily po mě nechtějte, běžte se jich zeptat sám. Už máme slíbenou pomoc od Jandových závodů. Janda a syn naštěstí patří k mým přátelům, jinak by mě to přesvědčování stálo mnohem víc času. Chtějí jen jisté bezpečnostní záruky a nemít z toho nějakou ztrátu. Údajně se spokojí jen s málem, s prostou reprodukcí kapitálu, pokud to bude garantované.“

„Já bych…“ zkusil to znovu Vydra, ale jen formálně, protože bylo jasné, že hovořit bude jen primátor.

„Někde si taky poznamenejte, že z Holandska a Francie nám přišla ohromná zásilka postřikovačů všeho druhu. Taky zdarma, přesněji se splatností za deset let v dnešních průměrných cenách. Když vezmeme v úvahu inflaci, bude to potom skoro zadarmo. A ještě k tomu šrotu. Dnes jsme na to najali nějaké nezaměstnané a sto padesát zdatnějších bezdomovců. Jezdí s vozíky po městě a sbírají menší kousky železa. Mají v tom ostatně předchozí praxi. Spolupracují dost ochotně, protože jsou placení od množství. Kolem nádraží je teď už nenajdete. Když narazí na něco většího, co nedokážou pobrat, volají náklaďák a pomáhají nakládat. Vozí se to do Astonky.“

Primátor při řeči dojedl rohlík a nyní se ovíval fasciklem nějakých lejster.

„Další prioritou je zajištění jídla a pití. Zde problém nemáme. Obchodní síť pracuje skoro normálně. Co jste to chtěl vědět? Než si to rozmyslíte, řeknu vám ještě, že jsme zaměstnali taky tisícovku mladých lidí, hlavně studentů, kteří teď mají na některých fakultách omezenou výuku. Natírají a natírají. Moc za to nedostanou, ale berou to jako službu vlasti. Víte, že se tahle dvojice slov zde začala zase normálně používat a nevnímá se jako potrhlost? Takže?“

„Já bych se rád zeptal, jestli pociťujete dostatečnou podporu z Prahy? Mám samozřejmě na mysli vládu,“ podařilo se konečně Vydrovi něco ze sebe vysoukat. Roztrhl toho dne již čtvrtý balíček papírových kapesníků s otřel si jedním z nich zpocené čelo. Do druhého se vysmrkal. Bojoval už třetí den s lehkou rýmou.

„Kontakty s Prahou jsou na dobré úrovni. Občas se něco musí na ministerstvech sáhodlouze vysvětlovat, protože není hloupějšího tvora než ministerská úřednice.“ Jejich sestřiček a bratříčků je zatraceně hodně i v tomto úřadě, proběhlo Vydrovi hlavou, ale nechal si to raději pro sebe. Okamžiku, v němž si primátor naléval vodu do své sklenice, využil k další otázce.

„Pane primátore, o těchto vědeckých záležitostech jsem docela dobře informován. Nedávno jsem například dělal rozhovor s docentkou Hornovou ze Zemědělské Akademie. Počítá se s nějakou specifickou podporou její laboratoře?“

„Hm, je to celé dost složité, pane… Vydro. Hornová, jistě. Budou potřebovat nějaké dodávky z ciziny, které převyšují jejich možnosti. Postarám se, aby se o tom hodně mluvilo na patřičných místech. Něco jistě kápne a nebude to málo. Možná budou mít nějací sponzoři zájem trochu se blýsknout. Uvidíme. My jsme vrazili veškeré naše rezervy do nákupů barev a dezinfekce pro všeobecné použití ve městě, takže na laboratoře toho už moc nezbývá. Možná si na to vezmeme úvěr. Řada bank nám nabízí sice malé ale velice výhodné úvěry. Zřejmě počítají s nedobytností, proto nejdou moc vysoko.“

„Existuje nějaké vyhodnocování situace? Jaká je tendence ve statistice infikovaných míst?“ chrlil ze sebe Vydra.

„Pořád se něco vyhodnocuje, ale základní statistiku mi dělají moji podřízení. Jsou to celkem jednoduché počty. Už se dokonce začíná pozitivně projevovat to rozlévání dezinfekce a natírání. Incidence nálezů těch bacilů má mírně sestupnou tendenci. No jen se ptejte dál, rád vám odpovím. Za pět minut mám ale schůzku s policií.“

Na žádné další otázky však již nedošlo. V následujícím okamžiku se dostavila sekretářka a ohlásila důležitou mimořádnou návštěvu. Byl to člověk z vodáren a měl přímo pro primátora urgentní zprávu. Josef Vydra jen zahlédl, jak vyčouhlý mladý muž předává primátorovi nějaké papíry.

„Počkejte, pane Vydro!“ ozval se náhle od svého stolu primátor. Vstal od stolu a došel až ke dveřím. Na tváři už neměl flegmatický výraz unaveného úředníka. Nyní to byla směsice úžasu a obav. Sklonil důvěrně hlavu k překvapenému novináři.

„Buďte s tím psaním opatrný. Vyřiďte to i svým kolegům, budete-li mít možnost. Lidem z toho začíná harašit v hlavě. Včera po setmění chytila hlídka chlapa, jak se pokoušel odejít z města s batohem plným kousků infikovaného železa. Od svého zadržení sice mlčí, ale podle všeho to je psychopat s teroristickými sklony, který chtěl tu infekci dostat někam dál. A nebyl to žádný studentík, starý chlap!“

„Konkrétně o tom bych asi psát neměl, že?“ tiše se zeptal Josef Vydra.

„Jen si pište, ale neukvapujte se se závěry a odsudky. Bojím se, že se budou dít ještě horší věci.“

Primátor poplácal novináře lehce po zádech a definitivně jej propustil. Vydra byl sice šokován jeho posledním sdělením, ale přesto by toho dal docela dost za informaci, co je na papírech z vodárny. Doufal, že se to brzy nějak dozví přes skupinu konspirujících akademiků. Zatím si zjistí, kde ta vodárna vlastně je.

 

+  +  +

 

22. dubna – středa kolem třetí odpoledne

Josef Vydra se rozhodl dopřát si trochu klidu někde v anonymním ústraní a sepsat si přitom veškeré informace, náznaky a dojmy, které získal u primátora. Necítil se dobře a nebylo to jen z únavy nebo zápachu dezinfekce, barev a ředidel vznášejícího se nad městem. Obešel nejbližší blok domů a ke své úlevě objevil suterénní restauraci. Jak se záhy ukázalo, byla skoro prázdná.

V restauraci bylo docela příjemně. Vydra měl po delší době pocit, že prožívá něco normálního. Poručil si velkou kolu, pustil si do ucha záznam rozhovoru s primátorem a rychle si dělal poznámky do bloku. Někteří jeho kolegové používali všelijaké palmtopy a ještě méně srozumitelné křížence mobilů a počítačů, z nichž některé uměly samy psát i česky. On sám však postupoval klasickou metodou. První poznámky musely být načmárané v bloku. Byl to velmi svérázný stenografický záznam, kterému rozuměl jen sám autor, tedy v lepším případě.

Večer potom mohl v klidu sednout ke svému stolnímu počítači a převést klikyháky a zkratky do podoby úhledného článku, který býval zpravidla umísťován do nejbližšího vydání Českého Monitoru. Byl jediným novinářem Monitoru trvale působícím v Radoslavi. Z jiných tiskovin tu mnoho kolegů také neměl, ani z domova, ani ze zahraničí. Zprávy z Radoslavi sice oblétávaly svět, ale jen málokdo byl ochoten se podílet na jejich tvorbě. Kdyby nebylo materiálů přebíraných z Hlasu Radoslavi (a jeho vlastních článků), moc spolehlivých informací by do světa nešlo. Josefu Vydrovi připadlo, že novináři mají zřejmě větší strach o svá auta než o své životy. Někde na Středním Východě se to jimi neustále hemžilo, kulky nad nimi hvízdaly a tu a tam bouchaly i granáty, ale tady… jen poloprázdné sály při tiskových konferencích. V televizi stálo za řeč jen zpravodajství státní televize. Jinde se hojně objevovala amatérská videa, zřejmě prodávaná různými podnikavci ostatním mediím. V doprovodných komentářích byla možná právě proto spousta polopravd a nesmyslů.

Jakmile byl hotov se záznamem, rozhodl se vyzkoušet mobil. Dopoledne jeho síť nefungovala, po obědě bylo sice možno posílat textové zprávy, ale hlasová volání byla přerušovaná kvůli slabému signálu. Tentokrát se zdálo, že je vše v pořádku. Zavolal docela normálně do pražské hlavní redakce, a potom se mu podařilo navázat spojení s manželkou. Byla sice zvyklá na delší intervaly manželovy nepřítomnosti, ale tentokrát už byla trochu nervózní z jeho chronického mlčení. Všechno se vyjasnilo, dokonce i bez kousavých zmínek o té či oné jeho kolegyni, takže mohl s úlevou svůj mobil strčit zpět do kapsy. V klidu popíjel už druhou kolu (pivu se raději vyhýbal, protože po jeho konzumaci nebyl schopen nic kloudného napsat), když do lokálu vstoupila parta mladších lidí, podle všeho studentů působících v jedné z natěračských brigád. Mluvili tak nahlas, že jim Vydra dobře rozuměl i přes půl lokálu.

„Pánové a dámy, navrhuju pivo, protože mi z té dřiny v těle chybí asi tak deset litrů tekutin,“ zahalasil nejstatnější ze studentů.

„To je tuším dvacet piv, čili trochu i nad tvou běžnou normu,“ ozvala se věcně jedna z dívek, vytáhlá bruneta v džínovém obleku obepínajícím její štíhlou postavu. Na zádech měla batůžek a Josef Vydra odhadoval, že se v něm nachází nějaký její natěračský hábit. Na mladících byla vidět tu a tam nějaká šmouha, zatímco dívka měla od barvy jen ruce. Druhá dívka, obrýlená blondýnka v černé bundě, pod níž prosvítalo růžové tričko s nápisem „Don´t touch me!“, se zahihňala a přisadila si.

„Dej si raději mlíko, Tome. Někde jsem četla, že je natěrači dokonce občas fasují.“

„Vrchní by nás měl za blázny,“ oponoval jí střízlík v roztrhané pytlovité kreaci místo kalhot, kterou na jednom místě prosvítaly bílé slipy. „Dáme si pivo, alespoň to ze sebe všechno vypláchneme. Dnes jsem toho natřel nejvíc z vás a našel jsem tři ložiska, čili platím první rundu. Prémie tři stovky. To je docela šikovně vymyšlené. Hmotná zainteresovanost v krizové praxi. Neopomenu se zmínit v seminářích z ekonomie.“

„Jestli nějaké budou, ty ekonome! Slyšel jsem už, že v novém školním roce nebude kde učit. V hlavní budově se skoro sesypalo zábradlí u hlavního schodiště, protože si nevšimli ložisek. V seminárkách museli ze stropů odmontovat dataprojektory dřív, než jim spadnou na hlavu. Mamka má kámošku na děkanátě. Pro některý kantory to bude děsná rána, protože už asi ani neumí vzít křídu do ruky. Jo, taky jsem slyšel, že někdo ty ložiska v noci sám vyrábí, aby je mohl po dvou třech dnech zpeněžit.“

„Někteří lidi jsou pěkně hnusní. Ale kantoři ještě umí leccos i bez dataprojektoru, náhodou. Měli jsme z právního základu nějakého Patlíka nebo Pytlíka,“ ozvala se znovu štíhlá dívka. Kdosi podotkl, že to musel být Frodo Pytlík, protože Bilbo je v Roklince. „To je jedno. Byl mladej a na pohled docela šikovnej. Vypadal, že bude mít problém, když praskla žárovka, ale prostě odněkud vykouzlil fix a začal všechno psát po takové té bílé tabuli. Občas se podíval na obrazovku, protože ta byla v pořádku. Jel jak fretka, ještě teď mě bolí z toho psaní ruka, když si na to vzpomenu.“

„Zítra prej budeme mít žebříky. Já teda nahoru nelezu. Snesu tak dva tři metry na zemí, ale víc ani ránu. Jak se to pode mnou začne kejvat, je mi hned zle a musím všeho nechat,“ ozval se obtloustlý mladík, zuřivě mávají na zevlujícího číšníka.

„Bude za to příplatek, jen tak mezi náma,“ prohlásil mladý muž, kterému chybělo deset litrů tekutiny. „Kdo ale nepoleze nahoru, nedostane příplatek.“

„Kašlu ti na něj. Mě o prachy nejde. Budu dole hlídat vercajk a volat záchranku, až to s váma sletí.“

„Záleží kolik těch žebříků bude, možná už o několik kvůli té infekci přišli. Taková věc je totiž taky ze železa.“

„Jak kdy. Spíš je teď dělali z hliníku,“ ozval se tlouštík a zabořil nos do pěny na právě přineseném pivu. „Bože, to je něco. Čvachty, čvachty. Konečně cejtím na jazyku něco jinýho než barvu a rozpouštědlo.

„Nemáš to olizovat,“ poznamenala obrýlená dívka. Následoval krátký výbuch smíchu. Pak se znovu ozval tlouštík.

„Kolem vodárny…“ Josef Vydra při těchto slovech téměř nadskočil, ale opět mu osud nepřál. Věta nebyla dopovězena. Z ulice se v tom okamžiku ozval pekelný rachot a současně se za suterénním okénkem mihl nějaký stín. Následovaly nějaké výkřiky a nadávky. Vzápětí nato vtrhla do restaurace dvojice mladých žen pokrytých hnědým prachem, z nichž jedna si tiskla kapesník k nosu. Byly na něm stopy krve.

Zásah, projelo hlavou Vydrovi. Pak se trochu zastyděl sám před sebou a jeho myšlenky se stočily praktičtějším směrem. Potřeboval bych teď tu cyklistickou helmu, co mám doma v almaře na chodbě. Ale do té vodárny snad ještě dojedu bez úhony. Musím se tam, krucinál, dostat, snad tam ještě najdu někoho, kdo mi něco bude schopen říct. Vzpomněl si na svoje auto v podzemním parkovišti. Snad bude v pořádku, dezinfikoval jak mohl.

„Co to bylo?“ zeptal se číšník, kterého nenadálý zvuk přilákal z výklenku, kde bylo výdejní okénko z kuchyně a malý stolek, u kterého si mohl občas sednout a zapálit si.

„Kus rýny, dobrých pět metrů. Spadlo to na zem a rozpadlo se to na několik kusů, jeden odskočil a praštil kolegyni do nosu. Jsme trochu v šoku, mohlo to dopadnout o hodně hůř. Doneste nám dvakrát dvě deci červeného, ale něco slušného, pane vrchní. Strejda má vinohrad, takže patoky a slivky poznám,“ prohlásila nezasažená žena, která se svou kolegyní zamířila instinktivně ke stolu, který byl nejdál od malých suterénních okének i studentské společnosti.“

„Chm, patoky a slivky jsou už vypitý, zásobování vázne, dámy, dochází na dražší lahvinky. ... No jo, ta blbá rýna,“ souhlasil číšník. Na tváři najednou vykouzlil velmi ustaraný výraz.

„Vono to bylo nějaký divný už včera, ale dneska na nějakou opravu nikoho neseženete. Šéf by možná sehnal, ale je na pár dnů pryč. Měl by se o to ale postarat majitel domu, my jsme tu jen v pronájmu. Hlavně, že vám to nespadlo rovnou na hlavu.“

Číšník úslužně odběhl k barovému pultu. Žena s kapesníkem u nosu jej ale neměla v úmyslu z něčeho vinit. Pozvedla uslzené oči a beze slova zakroutila hlavou. Nechtěla zřejmě, aby se o takových věcech vůbec mluvilo.

Josef Vydra využil blízkosti číšníka, aby vyslal patřičný signál a zaplatil. Rychle vyběhl na chodník a obhlédl situaci. Kolem něj se povalovaly plechové trosky pokryté vrstvami hnědé rzi. Přinejmenším to jako rez vypadalo. Rez v podobě dobře vypečeného lístkového těsta. Ustoupil raději do bezpečí blízkého průjezdu do dvora a zavolal na číslo, které si v úterý odpoledne opsal z místních novin. Likvidace ohnisek. Pak opatrně vykoukl na ulici, přesvědčil se, že žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí a vydal se pro svoje auto.

Podzemní parkoviště bylo o dva bloky dál a novinář se k němu dostal bez úhony. Bohužel zbytečně. Na prosklených vstupních dveřích jej čekal červený nápis napsaný tlustým nesmazatelným fixem.

ZAVŘENO DO ODVOLÁNÍ – ZJIŠTĚNA OHNISKA INFEKCE, ŘP

ŘP jako ředitelství policie. Josef Vydra marně zacloumal s klikou a pak klel jako pohan. Když si uvědomil, že se vlastně mohl docela normálně těch studentů zeptat, co se u vodárny stalo, začal nadávat znovu a ještě sprostěji.

 

+ + +

 

22. dubna – středa kolem půl páté odpoledne

Cesta přeplněným autobusem k vodárně byla docela krušná, protože jeden ze silničních mostů přes Modravu byl uzavřený a objížďka byla dlouhá. Josef Vydra už začínal litovat svého rozhodnutí. Mohl to klidně odložit na zítřejší ráno. Vodárna stála dost daleko od centra, vlastně až v místě, kde Modrava přitékala na území města. Vystoupil na předposlední zastávce autobusu, který pak zamířil do centra jakéhosi nedávno přidruženého předměstí. Posledního půl kilometru musel novinář projít pěšky po stále mírně stoupající silničce lemované novými domky se zahrádkami. Začalo mrholit, takže fotoaparát, který míval obvykle na řemínku přehozený přes rameno, si tenkrát schoval pod bundu. I zde, na vzdálené periferii, bylo ve vzduchu cítit závany pachu dezinfekce a barev.

Bránou vodárny se mu podařilo projít hladce, protože závora byla zdvižená a vrátní o sobě nedávali vědět. O moc dál se ale nedostal. Před budovou, která vypadala na nějaké kanceláře, nebo snad přímo ředitelství, stála řada policejních aut a jeden vojenský transportér, z něhož hojně odkapával olejovitý dezinfekční roztok. Vlhký asfalt parkoviště se najednou rozzářil odlesky slunce, které mezitím vykouklo mezi mraky.

Novináři vstoupil do cesty nekompromisně vyhlížející mladý muž se samopalem v ruce. Mimo zbraně měl na sobě neprůstřelnou vestu a na hlavě těžkou přilbu. Jeho tvář měla docela sveřepý výraz a za ramenem mu vyčníval prut vysílačky. Několik dalších nedaleko stojících těžkooděnců se jako na povel otočilo a také pozvedlo svoje zbraně.

„Co tu chcete, člověče? Pracujete tady?“ vyštěkl muž s vysílačkou.

„Nepracuji tady. Josef Vydra, Český Monitor,“ odpověděl klidně novinář. Měl už zkušenosti z několika podobných situací. „Dávejte prosím pozor. Teď si nevytáhnu z kapsy granát nebo pistoli ale novinářskou průkazku. Říkám to z toho důvodu, abyste mě náhodou neodstřelili. Mám rodinu, která mě ještě potřebuje.“

„Tak se k ní vraťte. Nic si ani nemusíte vytahovat. Stejně by vám nebyla žádná průkazka nic platná. Do vodárny se nesmí. A nechte si ty legrácky.“

„Ptám se vás jako novinář oficiálně akreditovaný v Radoslavi, co se tam uvnitř děje. Využívám svého práva informovat veřejnost.“

Policista se nenechal ošálit.

„Neodpovídám novinářům na žádné otázky, protože k tomu nemám oprávnění. Novinářům odpovídá výhradně policejní tiskový mluvčí.“ Mladý muž zahýbal hlavní samopalu nahoru, dolů i do stran, aby svým slovům dodal na důrazu.

„Někdo infikoval nádrže, že ano?“ vypustil Vydra konverzačním tónem svůj pokusný balónek.

Ozbrojenec pohlédl na novináře s neskrývaným úžasem.

„Jak to můžete vědět, do prdele? Raději se na tu průkazku přece jen podívám.“ Hlaveň samopalu nyní mířila Vydrovi na břicho.

„Prosím, prosím. Byl jsem dnes u pana primátora a tam se člověk leccos dozví,“ vyrukoval Vydra s poněkud upravenou pravdou.

„Aha. Asi to už věděl od toho náměstka. Poslal vás sem přímo pan primátor?“ Policista si zapřel zbraň o bok a natáhl volnou ruku pro průkazku. Zběžně si ji prohlédl a zase vrátil.

„Stejně vás ale nemůžu pustit dál. Jeden hajzlík se tam ještě někde skrývá a před chvílí se u nádrží střílelo. Mohl byste tam snadno něco chytit.“

„Dobře. Seberu se a půjdu.“ Všechno už vlastně věděl. Psát o tom sice v této fázi ještě nemohl, ale vypadalo to na parádního sólokapra.

„Ten tiskový mluvčí není zde, nýbrž sedí na ředitelství, předpokládám,“ prohodil Vydra opět svým konverzačním tónem. Samozřejmě se na nic takového ptát nemusel.

„Jo, měl by tam být. Ale dnes už nebude k dispozici. Situace ještě není dořešená, stále probíhá zákrok.“  Jakoby na potvrzení jeho slov se z prostoru za budovou ozvalo několik tlumených výstřelů. Vydra měl dokonce pocit, že zaslechl hvízdnutí kulky někde vysoko nad hlavou.

„Raději opravdu běžte, může se něco semlít i přímo tady. Nevíme ani, kolik jich vlastně bylo.“

„Přeju vám, abyste to zvládli.“

Novinář se otočil a svižným krokem zamířil k zpět k bráně. Teprve za ní se ohlédl. Ozbrojenec se stále díval za ním. Když kráčel zpět k zastávce autobusu, uvědomil si, že je po delší době docela spokojený sám se sebou.

 

+ + +

 

23. dubna – čtvrtek ráno

Tiskový mluvčí sice vzkázal Vydrovi, že se mu bude v rozsahu svých zákonných povinností za chvíli věnovat, ale že s konkrétními informacemi to bude slabší. Amatér, zbytečně kecá, proběhlo novináři hlavou. Uvelebil se tedy v ošumělém křesílku na chodbě policejního ředitelství a očekával, co se bude dít dál. Seděl na strategickém místě, nedaleko dveří, nad které kdosi přilepil pruh papíru s rukou psaným nápisem „Štáb integrovaných pořádkových sil“. Mimořádné události by tu se jistě projevily nějakým hemžením lidí, z něhož by se dalo leccos uhodnout. Na stolku vedle křesílka ležely noviny – dnešní Hlas Radoslavi. Vydra se natáhl po konkurenčním plátku, který měl jen osm stran. Inzerce v posledních dnech téměř zmizela. Nic, o čem by nevěděl, neobjevil.

Potřeboval však vědět, co se stalo v noci. V noci nemohl usnout, hotel byl plný podivných zvuků. Usnul až někdy k ránu omámený práškem na spaní. Z toho důvodu pozdě vstával a neměl čas na poslouchání rozhlasu.

Nasadil si proto na uši sluchátka a zapnul svůj miniaturní rozhlasový přijímač. Po chvilce hudby se ozvalo ranní zpravodajství. Vzrušený ženský hlas začal odříkávat zprávu, která mu vyrazila dech.

 

Podle agenturních zpráv v noci na dnešek, přibližně ve 23,10, došlo na železničním traťovém úseku mezi Horním Přáství a Radoslaví–Loukovem k tragickému vlakovému neštěstí, při kterém zahynulo nejméně dvacet pět lidí, z nichž nejméně pět utonulo. Dalších nejméně šedesát utrpělo vážná zranění. Jen deset lidí vyvázlo bez úhony.

Spěšný osobní vlak přijíždějící do Radoslavi najel na most přes údolí Modravy, který se pak pod ním prolomil téměř přesně uprostřed konstrukce. Lokomotiva a tři z vagonů se zřítily z patnáctimetrové výšky přímo do řeky, jeden vagón zůstal zachycen na zbytku mostní konstrukce a dva vagóny zůstaly na kolejišti. Naší stanicí kontaktovaný mluvčí drah uvedl, že záchranné práce se rozběhly zhruba po dvaceti minutách, kdy k místu neštěstí dorazila také první sanitka. Jeden z nezraněných cestujících přivolal pomoc mobilem. Mluvčí drah vyloučil srážku s překážkou na trati nebo teroristický útok. Podle stavu prolomené konstrukce je neštěstí nepochybně důsledkem přítomnosti rozsáhlého infekčního ložiska. Jde již o druhý případ výskytu infekce mimo střeženou městskou oblast, což je velmi znepokojující. Selhávají snad veškerá dosavadní opatření?

Dle našich dosud neověřených informací policie okamžitě zadržela zaměstnance drah odpovědného za údržbu příslušného úseku jakožto osobu podezřelou z veřejného ohrožení. Kolejiště bylo sice pravidelně sprejováno dezinfekčním roztokem, ale nosná konstrukce mostu byla napadena. Dráhy se hájí tím, že při pohledu z mostu nebylo žádné ložisko pozorovatelné. Faktem však je, že most nebyl pravidelně kontrolován zezdola, tedy z břehu pod ním protékající řeky, jinak by k odhalení ložiska muselo dojít. Podle předběžné informace svědků jel vlak naštěstí velmi pomalu, tedy ve shodě s bezpečnostními dispozicemi, vyhlášenými pro oblast Radoslavi ministerstvem dopravy.

Vzhledem k závažnosti této události budeme přinášet podrobnější informace každou hodinu. Dnes spojují Radoslav se světem již jen dvě železniční tratě. Spojení s Bezdružicemi a Kopřivnicí bylo zrušena začátkem týdne, protože infekce napadla signalizační zařízení a vyřadila z provozu automatické závory na dvou přejezdech uvnitř uzavřené zóny. Dráhy hlásí v posledních dnech velký úbytek cestujících do Radoslavi a tato událost tento úbytek jistě zvětší.

K dalším událostem…

 

Další zprávy nebyly příliš zajímavé, takže bylo možno rádio vypnout. Josef Vydra chvíli přemýšlel, jestli by se neměl vykašlat na rozhovor s policejním mluvčím a upalovat ke zřícenému mostu, ale pak se této myšlenky vzdal. Tuhle tučnou rybu si už stejně ulovili kolegové z Hlasu Radoslavi, jen by se pachtil v jejich stopách.

Teprve za chvíli si uvědomil, co tato zpráva vlastně znamená. Jde to stále víc k horšímu. Rozlézá se to jako mor, moji milí profesoři by si měli pospíšit, táhlo mu hlavou. Do řeky popadalo spousta infekčního meteriálu. Po proudu museli desinfikovat. Modrava je mrtvá řeka. Co bude dál? Zhluboka se nadechl a chopil se znovu konkurenčních novin, aby nějak zabil čas. Prolistoval rychle celé vydání. Výčet větších i menších škod, k nimž došlo v průběhu včerejška, byl zase o něco delší než posledně. Bylo to jaksi v rozporu se primátorovým tvrzením o sníženém výskytu ložisek infekce. Našel i zmínku o utržení okapu a zranění kolemjdoucích, kterého byl sám včera svědkem. Nejméně dvě strany zabíraly dobré rady pro amatérské natěrače a konzervátory. Nejdůležitější zprávy ze světa vedle toho vypadaly jako cosi nepodstatného. V hlasu ovšem nenašel žádnou zmínku o problémech ve vodárně. Místní reportéři se tedy před uzávěrkou o ničem nedověděli, jinak by asi hoši se samopaly měli mnohem víc práce.  

Josef Vydra vztekle odhodil noviny zpět na stolek, vytáhl ohmataný blok a začal si připravovat otázky týkající se vodárny. Byl rozhodnut, pokud by neuspěl u tiskového mluvčího, vynutit si alespoň krátkou schůzku s policejním ředitelem. I kdyby měl za ním běžet pěšky na druhý konec Radoslavi.

„Omlouvám se, že jsem vás nechat chvíli čekat, pane Vydro. Musel jsem prostě zjistit, co vám vlastně mohu říct a co ne.“ Zahlaholil chodbou hlas vysokého mladého muže v nažehlené uniformě s kapitánskými výložkami. Policie v poslední době pečlivě dbala o svůj mediální obraz. Místo policejních modelek začala nasazovat uniformované manekýny, které novináři neměli rádi.

„Jasně,“ odpověděl Vydra a vědoucně se usmál. „Počítám, že nejste ve funkci mluvčího příliš dlouho.“

„Jak jste na to přišel?“ udiveně se zeptal mladý muž.

„To máte jedno. Profesionální intuice. Nevypadáte taky moc staře.“

Přišel sem pravděpodobně z nějaké rozhlasové stanice, kde ho to přestalo bavit – ne, to je přece hloupost, to by nemohl být kapitán. V Praze prošla většina důležitých tiskových mluvčí nějakou televizní stanicí, v Radoslavi tomu tak asi nebylo. Ale v tomto případě to muselo být ještě nějak úplně jinak, protože kapitán je pro funkci mlučího trochu luxus.

„To nemohu posoudit, pane Vydro. Pojďte, prosím, do mé improvizované kanceláře. Určitě tam budeme mít víc klidu a pohodlí. Mám tam taky uvařenou konev čaje. Doufám, že nepohrdnete teplým douškem.“

Hochu, z tebe bych vytáhl, i s kým si dávala rande tvoje babička, zasmál se v duchu Vydra. Vzápětí však jeho optimismus pohasl. O nějaké naivitě tohoto člověka asi nemohlo být ani řeči, což bylo jasné z několika prvních vět, které vyslovil.

„Musím se vám přiznat, že jsem jeden z členů štábu integrovaných sil, pane Vydro. Střídáme se tu. Nemůžeme nechat mediální prezentace na lidech, kteří za normálních okolností líčí novinářům historky o vrazích nebo všelikých skandálech a pseudoskandálech našich podnikatelů. Víme, že jste se byl podívat na vodárnu. Obávám se ovšem, že vám toho o této věci neřeknu o mnoho víc, než už víte. Máme ověřeno u primátora, že vám nic o této záležitosti nesdělil a že nic takového ani neměl v úmyslu.“

Tenhle chlapík mu byl i přesto docela sympatický, alespoň se nevymlouval na nějaké nesmysly.

 „Veřejnost má právo na informace. Jistě chápete praktický dosah této věty, pane kapitáne,“ zareagoval poněkud škrobeně Vydra.

„Jistě, o tom není pochyby. V příslušném zákoně a v prováděcích předpisech je však také zakotvena řada výjimek, které lze na situaci v Radoslavi velmi dobře aplikovat. Zákonodárce měl navíc patrně na mysli smysluplnou informaci přiměřeného rozsahu. Jestlipak víte, co to vlastně taková informace je?“

Vydra zůstal stát s otevřenou pusou. Otázku tohoto typu mu ještě nikdo nepoložil. Od nějakého policajta, byť s kapitánskými výložkami, by ji také nejméně očekával. Naštěstí si nemusel žádnou odpověď vymýšlet, protože mluvčí ihned pokračoval.

„Nemám na mysli definici informace, jakožto matematické veličiny měřené v bitech. Mám na mysli tu smysluplnou informaci. Chcete ve svém článku oznámit lidem, že celá vodovodní síť může být infikovaná a že to znamená prakticky přerušení života v tomto městě? Navíc v tomhle bláznivém počasí? Dezinfekce veškerého potrubí by trvala celé týdny. Jak chcete zásobovat nejméně dvě stě tisíc lidí z cisteren, které navíc nemáme? Jediné, co vám můžu k této záležitosti říci, je to, že k nejhoršímu nedošlo, vodovodní síť naštěstí infikována nebyla. Útočník, terorista, můžeme mu klidně říkat i takto, infikoval jen nádrž, která právě nebyla připojena k rozvodu, byla to rezerva. To bylo velké štěstí.“

Během této řeči došli do kanceláře, typicky nehostinné policejní místnosti s kancelářským stolem, třemi rozvrzanými židlemi, skříňkou s několika šanony a obstarožním počítačem, na jehož obrazovce zářilo logo vnitřní policejní sítě. Za oknem bylo vidět část dvora ředitelství. Nějaký chlapík v montérkách obcházel zaparkovaná auta a velkou štětkou je potíral dezinfekčním roztokem. Josef Vydra měl dojem, že chlapík se snaží dezinfikovat hlavně přední skla a střechy. Mluvčí zachytil jeho pohled a s úsměvem zakroutil hlavou.

„Nebojte se, není to úplný idiot. Ta auta byla před chvílí na rampě, ze spodu už jsou nastříkaná. Tohle je jen tak pro jistotu.“

„To je sice zajímavé, pane kapitáne, ale přece jen mě víc zajímají ty události ve vodárně. Dříve nebo později se s tím stejně bude muset vyjít na veřejnost. Podařilo se někoho z útočníků chytit?“

„Bohužel nikoliv. Jeden z těch chlapíků utekl hned při začátku akce. Možná byli dohromady dva, možná tři. Ten zbývající se chvíli bránil, což je nepochopitelné, protože mohl utéct také. Potom byl lehce postřelen do stehna. Nakonec v jakémsi amoku vyletěl ze svého úkrytu a začal kolem sebe pálit z armádní pistole jako pominutý. Dokázal těžce zranit jednoho našeho člověka, než se jej podařilo definitivně zneškodnit. Zemřel při převozu do nemocnice. Vnitřní krvácení.“

„Ten útočník?“ zeptal se pro jistotu Vydra.

„Jistě. Náš člověk se z toho s největší pravděpodobností dostane. Asi vás zajímá identifikace toho člověka, motiv a tak dále. Neměl u sebe žádné doklady a jeho otisky nejsou v evidenci. Jeho fotografie dnes proběhne zpravodajstvím televizních stanic – budeme o něm hovořit jako o teroristovi, který podnikl neúspěšný útok na vodárnu a byl přitom zastřelen. Žádné detaily k tomu nebudeme přidávat. Motivace činu je nejasná. Nevíme, kdo by mohl na něčem takovém profitovat.“

Novinář byl jiného názoru.

„Nechci si nic namlouvat, pane kapitáne, ale mám dojem, že by to mohl být útok podobného druhu, jako byl ten Čtvrtečkův. Měla se tím ještě víc vyhrotit situace a ovlivnit veřejné mínění. Směrem proti vědě, které bude vše dáno za vinu. Věda je snadný terč útoků, který se navíc neumí pořádně bránit. Rozumíte mi?“

„Asi ano, je vidět, že jste dobře orientovaný v souvislostech, rozhodně lépe, než většina vašich kolegů. Vím, z čeho dnes žije bulvár. Je to samozřejmě také jedna z našich pracovních hypotéz. Jsou ale i jiné možnosti.“

„Jaké?“

„Peníze a sex, pochopitelně. Tyhle věci se nakonec zpravidla vyklubou z pozadí všech zdánlivě záhadných zločinů. Mohl to být člověk, který v těch vodárnách předtím pracoval a kterého kvůli nějaké malichernosti vyhodili. Chtěl se pomstít a nějací kamarádi mu pomáhali. Mohla to být pomsta člověku, který měl tu nádrž hlídat. Řekněme, že ten hlídač byl milencem ženy našeho teroristy. Všechno se prověřuje.“

Mluvčí byl při těchto slovech velmi klidný a točil si palci mlýnek. Josefa Vydru to poněkud rozčilovalo. Rozhodl se trochu pošťourat ve vosím hnízdě.

„Kdyby se ale jednalo o ekoteroristickou skupinu, bylo by všechno jasné. Všechno by do sebe logicky zapadalo, pane kapitáne. Máte tušení, kde hledat další svědky nebo podezřelé?“

„Nehledáme to, co se jeví jako jasné, ale to, co je pravda. Jinak bez poznámek, jistě víte, proč nemohu nic říct.“

„Takže mohu napsat nějakou zprávu nebo ne?“

„Můžete, samozřejmě, o tom není sebemenší pochyby. Pokud však mohu něco doporučit, měl byste v ní třikrát tučným zdůraznit, že k infekci vodovodních řadů nedošlo. Že voda, kterou pijeme, je nezávadná v každém ohledu. Že se pokus zcela nezdařil. Prostě z toho nedělejte senzaci a nevyvozujte unáhlené závěry, i když se vám zdají být nasnadě.“

Vydra krátký okamžik zvažoval, zda má položit další připravenou otázku, ale nakonec se odhodlal.

„Nemohlo se jednat o dílo ekoteroristů i v případě toho zříceného železničního mostu? Ta otázka se přece přímo vnucuje. Kdyby byl příčinou šíření infekce vítr, pak by takových ohnisek mimo uzavřenou zónu muselo být víc a byly by to třeba staré sudy na zahrádkách nebo zábradlí na balkóně, kus plotu kolem rodinného domku, prostě obyčejné věci.“

Policejní mluvčí si novináře chvíli beze slova prohlížel. Nakonec sotva znatelně přikývl.

„Dobrá úvaha. Kdyby vás vyhodili od novin, můžete to zkusit u nás. Vyloučit přičinění ekoteroristů nelze, ale dostat se do dolní části mostní konstrukce by asi nešlo bez požárnického žebříku nebo horolezecké výbavy a to by mohlo vzbudit nežádoucí pozornost. Provádí se šetření na místě a máme na zřeteli i tuto možnost. Bohužel, okolí mostu je málo navštěvované a vyšetřování je teprve na začátku. Když uvážíme, že to je více než deset metrů nad řekou a terén je špatně schůdný…trasologové mají prostě potíže.“

„Máte jistě infiltrované nebo dobře zmapované podobné skupiny, vaši agenti…“

„To jsou vaše domněnky. Nekomentuji. Nesnažte se mě vyprovokovat, prosím, pane Vydro.“

Josef Vydra zdvihl ruce nad hlavu, jako kdyby se vzdával. Potom se napil čaje ze sklenice s obrázkem supermana. Rozhovor se podle všeho chýlil ke konci. Podíval se na seznam připravených otázek a zkusil svoje štěstí naposledy.

„V jedné hospůdce jsem včera zaslechl zmínku, přesněji začátek nějaké poznámky o situaci ve vodárně. Podle vás nikdo žádné informace veřejnosti neposkytoval, ale ti lidé, asi studenti nasazení v jedné z natěračských skupin, podle mého názoru nějaké informace měli. Něco tedy prosáknout muselo. Existují všelijaké spolky…“

„Mohla to být náhoda, třeba v té vodárně pracuje příbuzný toho vašeho studenta. Nicméně, děkuji vám za tip. Trochu se zaměříme i tímto směrem. Ale teď, nezlobte se, musíme se rozloučit. Vy máte své informace a já zas ještě nějakou jinou práci. Naložte s těmi informacemi rozumně.“

„Něco podobně výchovného jsem slyšel včera od primátora.“

Policejní mluvčí se pousmál, ale nebyl to veselý úsměv.

„Asi k tomu měl důvod. Je taková doba, kdy se novinářům radí, co psát a co nepsat. Na druhé straně se ani nepodceňují nebo neignorují jejich poznatky a návrhy. Musíme nějak spolupracovat. Žijeme tu všichni na sudu střelného prachu a zbytek země nás sleduje zatraceně pozorně. Cizina taky. Děti v Norsku nebo v Portugalsku si ukazují na mapě, kde leží Radoslav, nosí rodičům rezavé kousky železa a kladou otázky. Každá mimořádná událost může mít nedozírné následky.“

Vydra poslední věty nekomentoval, ale přeběhl mu při nich mráz po zádech. Poděkoval a vypadl z policejního ředitelství. I když se to nezdálo možné, obloha byla jako vymetená a zářilo na ní slunce. Citelně hřálo. Začínal den, v němž mohly padnout dubnové teplotní rekordy. A ke všemu neměl auto.

 

9. Úkol pro Gandalfa

 

23. dubna – čtvrtek před polednem

Jan Hort, řečený Gandalf, neměl dobrý pocit. Držel v chvějící se ruce telefonní sluchátko a nevěděl, zda je má položit a vzít nohy na ramena, či zda má začít prosit majitele cizokrajinného hlasu na druhé straně linky o shovívavost a nějaký nový úkol. Rozhodl se však pro zlatou střední cestu, která byla patrně nejrozumnější. Své odpovědi omezoval na „ano“, „ne“, „nevím“ a občasné „je mi to hrozně líto“. Hlas ve sluchátku byl sice tichý, možná přidušený nějakým kapesníkem, ale byla v něm cítit potlačovaná zuřivost. Nejhorší na tom všem bylo, že Gandalf stále nevěděl, odkud se ta zuřivost bere. Na jedné nebo dvou mrtvolách zase nemohlo tak moc záležet a tuplem na takovém obejdovi, jako byl Liška.

„Zklamal jsi, Horte, na celé čáře a nějaké servilnosti na tom nic nezmění. Jsi navíc totální amatér. Tam, kde by úplně stačil jeden člověk, jste museli být hned tři a udělali jste z toho kovbojku. Krásný malér s postřeleným policajtem a na konci všeho mrtvola, která bude nepochybně časem identifikována a policie začne hledat vazby. Liška byl sice trochu na makovici, ale měl sis ho ohlídat. Vipera se tam neměla objevit vůbec. Tohle byl přece jednoduchý úkol, který by zvládlo každé odrostlejší děcko.“

Ano, chtělo se Gandalfovi odpovědět, ale nakonec řekl „Ne!“

„A pročpak ne?“

„Za prvé – Vipera si nedá do ničeho mluvit. Za druhé - podle všeho jsou už u všech důležitejch objektů posílený policejní hlídky. Vrátní asi měli za úkol upozornit na podezřelý osoby. Ohlásili jsme se jako kontrola z elektrárny, ale oni si to ověřili. Z toho mohl vzniknout ten problém. Chlapa u nádrží jsme ale odlákali hladce a železo s puchejřem jsme hodili kam měli. Úkol jsme splnili.“

„Hm, o tom si ještě něco důležitého řekneme. A pročpak tedy to střílení? Nic takového jsme nežádali.“

„Nevím. Liška mohl jít s námi, prý nám ale chtěl krýt záda. Takhle to zdůvodnil a šermoval přitom pistolí, takže jsme raději šli.“

„Spíš si asi chtěl jen tak na něho zastřílet. Dobrý koníček, ale někdy nepraktický. Byl to možná psychopat, který nenáviděl celý svět. Bohužel si spolupracovníky nemůžeme moc vybírat. A bylo to navíc celé k ničemu, protože máme svoje lidi na různých místech, včetně policie. Hodili jste to do nádrže, která nebyla připojená k rozvodu.“ Ze sluchátka se ozval krátký zlomyslný smích. Gandalfovi se sevřely útroby.

„Na vlastní oči jsem viděl…,“ zablekotal.

„… jak jste to hodili do rezervní nádrže, že?“ Znovu se ozval ten zlomyslný smích.

„Ale jak jsme to měli…“ lapal po dechu Hort - Gandalf.

„To byl tvůj problém. Stačilo prohodit pár slov s tím chlapíkem.“

„Ano. Asi jo.“

„Dostaneš ještě jednu šanci a když to zase zkazíš… zbavíme se jednoduše svědka, který se jmenuje Hort. Rozumíš, ty skopová hlavo?“ V hlase byl zase cítit sotva zvládaný vztek.

„Ano.“ Gandalfovi začalo být mdlo. Takhle si nic nepředstavoval ani v nejčernějších snech. Kdysi dával rozkazy on. Přestalo se mu to líbit už minulý týden, kdy ho přinutili k akci ve vodárně, ale toto byl vrchol. Podal prst a teď ho drželi za obě ruce i nohy.

„Pár rezových puchýřů je nutno vyvézt někam hodně daleko ven z Radoslavi a dobře je umístit.“

„Já se nemůžu jen tak sebrat a…“

„Nezajímá nás to. Sebereš se a půjdeš, kam ti řekneme. Řekneš svému šéfovi v agentuře, že se to už nedá v Radoslavi vydržet. Že máš nervy pryč. Že tvůj brácha má rakovinu a musíš za ním. Vymysli si něco. Dispozice budou předány stejným způsobem jako posledně. Ovšem, kdyby sis to hodně přál, můžeš převzít zodpovědnost za likvidaci zařízení, ve kterém chtějí nejspíš něco vyrobit proti infekci. Mělo by to být v Jandových závodech. To je ta velká chemická továrna. Měj se pěkně, hochu, a přemýšlej, co si vybereš za úkol. Bůh ti osvětlí cestu. Vipera se tě na to zítra přijde zeptat.“

Hlas zmlkl a Gandalf vztekle položil sluchátko. Tak Vipera se přijde zeptat! Seženu jí toho jointa a pak ji přefiknu. Ať z toho aspoň něco mám. Pak jej však bojovná nálada opustila. Zmateně se rozhlížel po své ubohé kanceláři, po plakátech několika mizerných koncertů, které se mu podařilo zorganizovat pod hlavičkou agentury, po pár květináčích, jejichž zvadlí obyvatelé si téměř hlasitě říkali o vodu, po zašlé podlaze, která potřebovala umýt už hodně dávno.

„Vyseru se jim na to,“ pronesl polohlasem v dalším návalu sebevědomí a vzápětí si uvědomil, že nic takového stejně nedokáže. Praštil pěstí do stolu, ale ani pak se necítil lépe. Byl zbabělec a věděl to o sobě. To ovšem neznamenalo, že nemohl udělat vůbec nic. Otevřel zásuvku psacího stolu, jako kdyby v ní hledal odpověď na otázku, co bude dál. Vytáhl z ní zamyšleně několik papírů a zarazil se. Stopy, musím zahladit stopy, dřív, než bude pozdě. Vyskočil a začal systematicky prohledávat kancelář. Bral do ruky každý papírek s telefonním číslem a obracel jej na všechny strany. Něco skončilo roztrhané na kousky v koši na odpadky, to mělo čas. Něco si ukládal do batůžku, aby se toho zbavil u nějaké popelnice, něco dával na zvláštní hromádku. Byly to věci ke spálení nebo k rozškubání na ještě menší kousíčky. Papírky se jmény, která už nepotřeboval znát, ale přesto mohla být nebezpečná. Deník z loňského roku, kde bylo pár poznámek o provedených akcích. Několik stručných zápisů ze schůzek skupiny, které pořizoval kvůli kontrole rozdělovaných úkolů. Těch nebezpečných materiálů nakonec nebylo příliš mnoho. Vlastnoručně podepsaná fotografie Éowyn z doby, kdy se jí trochu dvořil. Stejně ho odkopla. Všechno musí zmizet. Vzal si k ruce krabici od kancelářských papírů a začal zuřivě škubat. Občas si pomohl nůžkami, něco před roztrháním nebo rozstříháním ještě začernil fixem. Trvalo to všechno asi hodinu. Nakonec do krabice přidal i to, co nutně roztrháno být nemuselo, proložil to starými novinami, celou krabici strčil do černého plastového pytle na odpadky a vyrazil do ulic.

Svého kontrabandu se zbavil beze svědků o tři bloky dál, když našel neuzamčený kontejner v jakémsi zchátralém průjezdu.

 

+ + +

 
Související články:
Nebyl nalezen žádný související článek...
 
Komentáře čtenářů:

ORIGAMI komiks reklama
Hodnocení článku
Ohodnoťte tento článek dle toho jak se vám líbí.

Průměrné hodnocení:
--zatím nehodnoceno--

Vynikající (0)
Dobrý (0)
Nic moc (0)
Velmi slabý (0)
Bůh stále neodpovídá
09.04.2003
Krajina po záplavě
Dittmar Chmelař
... má své nesporné výhody a přednosti!...
[více]

E-knihy
20.10.2014
Železo 10
Dittmar Chmelař
10. část SF románu Vojtěcha Mornsteina na pokračování....
[více]

Historie
12.01.2016
Jak tomu bylo za 2. světové.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Chystané knihy
17.06.2004
Černá kniha minulosti
Rostislav Hedvíček
......
[více]

MAGNERON
10.07.2010
MAGNERON
Dittmar Chmelař
Diagnostika a léčba lidských onemocnění na základě spektrální analýzy vířivých magnetických polí lidského mozku....
[více]

Politika
05.08.2016
O nacionalismu.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Portrét
20.09.2004
Takhle komentuje Jaromír Bosák .............no prostě paráda!
Dittmar Chmelař
Takhle komentuje více než profík....
[více]

Sekyroviny
19.08.2017
Orgasmus na úřadě.
Dittmar Chmelař
...aneb Jak nestárnout....
[více]

Sexuální kečup
31.03.2003
Mlčení nic nezmění.
Dittmar Chmelař
...Hmmm...Kéž by to byla pravda!...
[více]

Věda
18.06.2015
O maskulinizaci vědy.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Naše ikonka
ORIGAMI


Coded by Pavel Nero Kramný | Graphics by Josef Fraško
© 1995 - 2017 Dittmar Chmelař - MikroMedia

MirkoMedia